Když Alenka odjela, tak tu najedno zase bylo strašně prázdno. Tohle je vždycky na celé cestě nejhorší. Ach jo. I přestože jsem byl zpět z letiště na hotelu už v 7 ráno, zůstávám tu ještě jednu noc. Za prvé je to tu uprostřed týdne strašně levné a poměrně luxusní bydlení (noc je v týdnu za 30 USD – o vikendu za cca 170 USD) a pak se potřebuji před další cestou trochu připravit. Např. vyprat nebo zajít k holiči..
Tak jsem tu! Po desetihodinovém letu Zurich-Atlanta a čtyřhodinovém z Atlanty přistávam na letišti v Las Vegas. Čeká tam na mě moc milé překvapení v podobě Jirky s růží v ruce a současně trochu zděšení, že tohle vyhublé stvoření je můj muž. Je vyhublý, ale naprosto spokojený a šťastný.
Jsou všude. Kamkoliv člověk přijede, ať je to sebezapadlejší díra, vždycky se nějaký objeví. Jsou malé, velké i obří. Co? No přece karavany. Přesněji tedy RV (čti „árví“ neboli rekreační vozidla), jak je tady všude označují. Severní Amerika je posedlá karavanismem. Tohle jsem ještě nikde jinde nezažil. Karavany potkávám od Aljašky až po Mexiko. Většina jsou klasické „skříňovky“, jaké jezdí i u nás. Ale některé jsou „tak trochu jiné“. A protože už končím s anglicky mluvící částí Ameriky a tím končí i tato éra RV, je teď ideální čas si o těch zajímavějších něco říct..
Ze San Francisca vyjíždím jako obvykle brzo ráno. Potřebuji se dostat na druhou stranu zálivu. Bohužel nejbližší dva mosty přes záliv jsou jenom pro auta, kolům vstup zakázán. Takže si zajíždím asi 40 km na jih k mostu, kam kola můžou.
Na kraj San Francisca jsem dorazil kolem třetí hodiny. A hned dohledání hotelu, který mi Alča zarezervovala, byla docela sranda. Jediná mapa SF, kterou jsem měl, byla mapa stažená z internetu před třemi dny. Nějak jsem počítal s tím, že na kraji města budou nějaké informace, kde mi mapku dají. No nebyly.
Původní plán byl projet za dopoledne Portland a pak se dostat co nejdál směrem k pobřeží. Nakonec jsem se ale v Portlandu zdržel o dost déle. Né, že bych měl problém najít cestu nebo že by byl tak velký. Ale byl jsem na nákupech.. 
Hned za hranicemi nabíhám do infocentra. Od takové milé babičky dostávám super mapu státu Washington a taky pár tipů kudy jet a kam se cestou podívat. Hned u druhé zastávky mě rozesmála. Prý když si zajedu „jen“ 20 mil, tak se můžu podívat do opravdové Německé vesnice.. Hahaha. No, nemusím tu vidět všechno.
Tak mám za sebou celkem 5000 km. Není to extra moc, ale málo také ne. Naštěstí můžu konstatovat, že kolo i já jsme v úplné pohodě .
Po posledním národním parku jsem už jen víceméně klesal údolím kolem řeky. Protože je to hlavní silnice č. 1 na Vancouver, je kolem cesty spousta atrakcí pro turisty, kteří se vrací domů. Např. „Město duchů“ jak vystřižené z westernových románu, „Začarovaný les“ pro děti, termální koupaliště nebo „Miniaturland“ s evropskou vesničkou. Já se ovšem nezdržoval ptákovinami a druhý den odbočil na silnici 97 vedoucí už přímo na jih. Během jednoho dne se pak totálně změnila krajina, kterou jsem projížděl.
Když se řekne NP Jasper, Banff, Yoho, Glacier říká vám to něco? Pro mě to ještě před několika dny byla jen místa na mapě, kvůli kterým jsem si prodloužil trasu o cca 700 km. A myslíte, že se to vyplatilo? Tak já to řeknu rovnou bez napínání. Byla to BOMBA ! Ale začněme hezky od začátku..