Zase v trapu

Když Alenka odjela, tak tu najedno zase bylo strašně prázdno. Tohle je vždycky na celé cestě nejhorší. Ach jo. I přestože jsem byl zpět z letiště na hotelu už v 7 ráno, zůstávám tu ještě jednu noc. Za prvé je to tu uprostřed týdne strašně levné a poměrně luxusní bydlení (noc je v týdnu za 30 USD – o vikendu za cca 170 USD) a pak se potřebuji před další cestou trochu připravit. Např. vyprat nebo zajít k holiči..

Po chvíli hledání jsem našel jedno holičství za 9 dolarů. Vzpomněl jsem si na Alenku a jejího holiče na Aljašce, protože já se tu taky docela dobře pobavil. Holička byla číňanka, která uměla anglicky asi jako já čínsky. Tj. pozdravit, poděkovat a číslovky. S chutí se pustila do práce, vždycky něco vyvedla, s úsměvem se na mě podívala a řekla „Ok?“ A ja na to „Kratší..“ (hezky česky, ono to stejně bylo jedno..). A tak asi třikrát. Ale nakonec jsme se nějak dostali k vytouženému cíli. Jen mě přišla trochu smutná, že na tak krátkých vlasech už neudělá žádné vlny a kudrlinky. Naštěstí..

Druhý den už jsem ale vyrazil na cestu. A začalo hotové neštěstí. Poušť, vedro, poušť, vedro, vedro, poušť. V podstatě tím bych mohl skončit, protože pouští a vedrem jsem jel až na Mexické hranice.

Cože? Že to nestačí? No dobrá..

Z Vegas jsem měl naplánováno zase lehce odbočit z nejkratší cesty na jih. Chtěl jsem se totiž podívat do Mojave NP. Prý je to tam moc pěkné. No, teď můžu říct, že není. Je tam jen poušť, skály a vedro. Jo a na jednom místě obrovské písečné duny. Ty byly pěkné. Hlavně při zapadajícím slunci. Obecně se dá říct, že poušť je po západu slunce docela pěkná. Za prvé není takové vedro. A pak člověk v noci nevidí tu zkázu a neštěstí kolem sebe, ale zato vidí nádherné nebe plné hvězd. Jak je asi z mého popisu cítit, tak já prostě nejsem pouštní typ.

Zajímavostí cesty do Mojave NP byl průjezd oblastí s největší hustotou Joshua Tree na světě. Ač Joshua Tree vypadá jako něco mezi stromem a kaktusem, je to prý kytka (nejsem biolog, tak mě nekamenujte). Na jaře má krásné bílé květy. Přínos pro poutníka na kole je stín, kde se dá pár hodin počkat. Zvláštní jméno tato kytka dostala od skupinky Mormonů, kteří v půlce 19. století přecházeli Mohavskou poušť. Prý jim na první pohled připomněla výjev z Bible, kdy Joshua zvedá v modlitbě ruce k nebi.  Aspoň tak mi to povídal Bruce v Death Valley.

Ale vraťme se do Mojave. Uprostře NP je malá vesnička. V ní tři baráky, z toho jeden jsou záchodky. Druhý je turistické centrum. Tam jsem zastavil. Jaká si myslíte je šance, uprostřed Mohavské pouště v pidivesničce, že zrovna k tomu jednomu baráku, kde máte opřené kolo, přijede FedEx a doručovatel s obrovskou krabicí vám ustřelí zrcátko? No tak přesně tohle se mi stalo. Ještě, že tam nerozuměli česky. To by si za rámeček nedali. Ale pobavila mě reakce dvou rangerů, kteří byli v tom infocentru a hned začali řešit, že to je vlastně chyba parku, protože nemají u baráku nikde stojan na kola, a že to se musí urychleně řešit kvůli obecné bezpečnosti.. To by mě zajímalo, kolik lidí na kole jim tam během roku přijede.. Zrcátko jsem pak dal do kupy až za dva dny, když jsem sehnal lepidlo. Každopádně toto extempóre se zrcátkem mě seznámilo s jednou starší indiánkou, která tam pracovala a bydlela v blízkém karavanu. Dala se se mnou do řeči a pak mi nabídla, že si můžu postavit stan u ní na „dvorku“. Jenže pak jsme ještě probírali mé plány na zítřek a dost mě překvapila tím, že vesnice, kterou mám na mapě a kde chci zítra spát, je jen benzinka. Jídlo tam nemají a spát tam není kde. Grrrr. Tím se mi zítřejší pohodová etapa cca 80 km protáhne na 130 km a dva přejezdy hřebene hor místo jednoho. Tam už je plně vybavené městečko.

Ach jo. Tak jsem poděkoval a rozhodl se, že ještě dneska vyjedu co nejvýš na ten první hřeben, abych si naddělal něco na zítřek. Už přestalo být takové vedro, tak jsem nabral vodu do všech petek a vyrazil. Spal jsem kousek pod vrcholem uprostřed pouště s výhledem na písečné duny v dálce. Docela mě překvapilo, jak hodně v noci klesla teplota. Probudil jsem se totiž zimou. Vytáhl jsem z brašny péřový spacák a přikryl se jím. Bylo dvacet stupňů..

Jedna z věcí co mě přilákala do Mojave bylo, že tu prý jsou pouštní želvy (hustěji než kdekoliv jinde) a nejjedovatější druh chřestýše (ten žije jen tady). Bohužel v prvním a bohudík v druhém případě jsem neviděl ani jednoho. Za to jsem viděl kojota. A u stanu jsem našel malého škorpióna. Docela srandovně tasil ocásek s bodákem, když jsem do něj drbal klacíkem..

Další dny pak probíhali vesměs podobně. Ráno jsem vyrážel co nejdřív, abych využil co nejvíce dopolední chládek kolem třiceti stupňů. A pak už jen záleželo, jak daleko jsem chtěl ten den dojet. Ideální bylo, když byl cíl do 100 km. To se dalo zvládnout do jedné odpoledne, tj. ještě před největším vedrem, kdy teploměr byl hodně vysoko nad 40. Většinou to ale bylo dál, tak jsem odpolední vedro přečkával vždy ve stínu. Jenou za stodolou, jednou v rozpadlém baráku a jednou v nějaké dědině v Subway občerstvení, kde ze mě fakt měli radost, když jsem si počtvrté doplňoval pití (doplnění je zdarma) .

Po jedné takové delší etapě (po výjezdu z Mojave NP) jsem dojel do městečka Twentynine palms (Dvacetdevět Palem). To vzniklo v podstatě jen díky tomu, že vedle je obrovský vojenský cvičný prostor stejného jména pro mariňáky. A tak je v městě vše, co správný mariňák potřebuje. Trošku mě mrzelo, že jsem se nechal ostříhat ve Vegas, protože tady nabízeli dva typy ostříhání – civil a mariňák. Co bych zvolil je asi jasné, ne? No nic, snad příště. Pro mě ale bylo toto městečko takový malý zázrak. Po třech dnech v poušti byl tento den jeden z nejhorších – dlouhá etapa, skoro žádný stín a vedro větší než obvykle. Do 29 palem jsem dojel dost vyškvařený. A první co jsem viděl bylo dětské hřiště a na něm pěstěný trávník. Skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Slezl jsem z kola a na ten trávník si musel šáhnout, že není umělý. Nebyl. Za to byl krásně měkoučký a nebyl to písek. Chvilku jsem si na něm ve stínu poseděl. Nádhera. Někdy stačí ke štěstí opravdu málo..

Další dny už byly v pohodě. Jel jsem skrze Palm Springs a další městečka až k hranicím. Žádná etapa už nebyla moc dlouhá, prostě tak akorát, abych po jedné hodině byl někde na motelu.

Cestou jsem jen přemýšlel, co nutí ty lidi zůstávat tady. Proč tu žijí? Uprostřed pouště, kde je většinu roku takový hic, že můžou tak akorát vysedávat doma/v práci/v autě u klimatizace. Podobné myšlenky jsem měl i v indiánských rezervacích, kde bylo taky jen vedro, písek a nic víc. Proč tam ty lidi zůstávají? Amerika je tak obrovská a je tolik míst, kde je krásně a podnebí příznivější. Ale asi něco na té poušti bude, co jsem prostě nenašel. Něco, co je tam drží.. A nebo jsou prostě divní..

A tím jsem zakončil cestu po USA. Hranice jsem překročil u města Mexicali. Celkem jsem v USA strávil 52 dní a ujel 3 777 km (plus cca 5 000 km autem po parcích). Hodně se mi líbilo pobřeží Oregonu. Na cyklistiku ideální – počasí akorát, pěkná krajina a super zázemí. Moc se mi líbilo San Francisco – ze všech měst USA, které jsem do teď viděl, bylo asi nejlepší pro „normální život“. Nadšený jsem byl z Las Vegas, od kterého jsem původně nic nečekal. Národní parky byly kapitola sama pro sebe. Některé byly úžasné a stálo by za to se tam zdržet déle. Některé byly tak akorát na projetí, zkouknout a pryč. Kdybych jel tuto trasu na kole ještě jednou, držel bych se víc pobřeží a vyhnul se pouštím. Cesta po pobřeží je mnohem jednodušší – více měst, lepší podnebí. Zdaleka ne takové vedro. Průjezd Death Valley byl třeba sice hodně silný zážitek, ale že bych to musel opakovat to tedy ne.. Zase na druhou stranu bych ho ani nechtěl vynechat. Takže dvakrát bych tudy nejel, ale jednou určitě ano. Tak a teď si vyberte..

Mile mě překvapili místní lidé. Byli hodně otevření, často se ptali, jestli nepotřebuji pomoct, když jsem jen tak stál u cesty. Hodně rádi si přišli jen tak popovídat, když viděli naložené kolo. Ale ono i stačilo, abysme si třeba s Michalem v obchodě povídali česky a někdo přišel a zeptal se odkud jsme, protože si není tím jazykem jistý..

Suma sumárum tedy USA skončilo v mém hodnocení kladně. Bylo tu levněji než v Kanadě. Lidé stejně milí. Krajina více rozmanitá (což ale není vždy ku prospěchu, viz mé „nadšení“ z pouští), krásné národní parky. Spousta dobrých nebo silných zážitků a krásných míst, která mi zůstanou v paměti. Tak ahoj USA. Zas někdy příště..

Tento příspěvek byl publikován 5.10.2011 v 3.56.