Zase v trapu

Na kraj San Francisca jsem dorazil kolem třetí hodiny. A hned dohledání hotelu, který mi Alča zarezervovala, byla docela sranda. Jediná mapa SF, kterou jsem měl, byla mapa stažená z internetu před třemi dny. Nějak jsem počítal s tím, že na kraji města budou nějaké informace, kde mi mapku dají. No nebyly. A tak jsem jel víceméně po paměti. Jen jednou jsem na jedné křižovatce zastavil, vytáhl notebook, zorientoval se a zapamatoval si zbytek cesty. Naštěstí je SF orientačně dost jednoduché. A tak jsem za hodinku a něco málo byl na hotelu. Recepční byl takový upovídaný starší chlapík, který byl strašně překvapený z toho, že jedu z Aljašky. Jojo, není to tak dávno a lidi udivovalo to, kam jedu. Teď stačí říct odkud jedu. Pokaždé, když jsem pak šel kolem recepce a on tam měl někoho známého, tak na mě hned volal a představoval mě, jako že „to je ten, co jede až z Aljašky do Argentiny, jak jsem ti říkal..“. A tak mě za chvíli znal v hotelu skoro každý zaměstnanec.

V San Franciscu jsem chtěl původně strávit dva celé odpočinkové dny. Nakonec jsem si to prodloužil na tři a kdybych nemusel být za 9 dní ve Vegas, tak bych přidal ještě další den. Moc se mi tam totiž líbilo. SF je město, kde se dá pořád něco dělat, na něco koukat. A tak jsem se tam tak potloukal a zkoumal tu metropoli. Hned první z mých plánů v SF ale nevyšel. Návštěva Alcatrazu. To je ostrov s bývalou věznicí uprostřed zálivu na dohled z centra města. Bohužel je ale počet návštěvníků na den omezen a nejbližší volné místo bylo až za 4 dny. Ach jo. No tak jsem se aspoň projel trajektem na druhou stranu zálivu těsně kolem něj. Výhledy na ostrov byly super, rozpadlé baráky věznice jako z filmu.

SF je také známé svými příkrými ulicemi, na kterých jezdí tramvaje, na které se naskakuje z boku. Ulice jsou opravdu příkré. Na mé stažené cyklo mapě SF byla barvami vyznačená procenta stoupání. A ne výjímečně tam byla i červená barva označující 18 a víc procent. Jednou takovou jsem jel do hotelu. No jel, spíš tlačil. To prostě vyjet nešlo. O to víc mě překvapovalo, jaká je tu móda kol s jedním převodem, tzv. singlespeed. Podle mě je to tu absolutní nesmysl. Ale místní jsou nejspíš jiného názoru. Každopádně SF patří ke městům, které jsou hodně cyklo. A tak je tu spousta cyklostezek a pruhů pro cyklisty. Navíc je po městě hromada půjčoven kol, a tak skoro každý turista alespoň jednou jede po SF na kole třeba na Golden Gate.

San Francisco je opravdu živé město. Jedna z čtvrtí, která tepe životem, je přístavní čtvrť Fisherman’s Dwarf.  Zde je spousta krámů se suvenýry, hospůdky a kluby. Vše funguje hodně pozdě do noci. Také je tu hodně stánků, kde se vaří čerstvě ulovené mořské plody. Dával jsem si mušlí polévku v chlebu – byla super. Navíc cenově je to tu velice příjemné. Tedy pokud člověk jí u stánku a ne v hospodě, kde ho to samé vyjde 3x dráž. Mě se tu ale hlavně líbilo molo 39. Tady jsou speciální pontony, na kterých leží a převalují se lachtani. Před pár roky si to tu oblíbili a tak jich tu rok od roku přibývá. A od vás jsou jen pár metrů. Jít mezi ně ale nejde. Molo je zavřené, je jen pro majitele lodí, a tak člověk kouká z poza zábradlí jak se perou, hýkají a válí se. 

Další zajímavostí v této čtvrti je ponorka USS Pampanito z druhé svěové, která je tu zaparkovaná jako muzeum. U vchodu byl super plakát celé vysmáté posádky. Na něm stálo: „80 mužů, 75 dní, žádná sprcha. Zjistěte proč se smějí..“ Teda musím říct, že vnitřní prostory na mě působily dost ztísněně. A tím, jak byla zaparkovaná na vodě a lehce se houpala, tak navozovala dojem, že jste vážně někde na moři. A proč se ta posádka na plakátu smála? Protože přežili.. Pampanito byla jedna z ponorek, která měla štěstí a dočkala se v pořádku konce války. Ponorkové loďstvo byla část americké armády s největšími ztrátami. Celkem 22% mužů na ponorkách se nikdy nevrátilo domů. Zbývá poznamenat, že služba na ponorce byla dobrovolná. Na mě opravdu působila jako plovoucí rakev. Brrr. A k tomu měli postele dlouhé jen cca 160 cm. No nic pro mě..

Největší zápor San Francisca vidím v tom, že je tu mnoho homeless lidí a jiných podivných existencí. Už jsem viděl hodně amerických i jiných měst a řekl bych, že tady jich je zdaleka nejvíc. Někteří byli fajn. Jen byli prostě divní. Např. v naší ulici chodil takový odbarvený chlapík s dlouhým plnovousem oblečený jen v růžovém a pořád si nahlas zpíval. Ten byl fajn a docela mě vždy rozveselil. Většina ale byli klasičtí bezdomovci ve větším či menším stádiu rozkladu osobnosti. Dost mi jich taky přišlo opilých nebo na drogách. A to nejen v okrajových čtvrtích, ale prostě všude. Naštěstí ale nevypadám jako zámožný turista, tak mě nechávali na pokoji, ikdyž jsem procházel mezi nimi uprostřed noci.. Zajímavé taky bylo, že je policie nechávala na pokoji, ikdyž třeba spali přímo před radnicí. Ale třeba na řidiče, který projel na červenou kolem jedné ráno byli tvrdí jako týden stará veka. Jeden takový zásah jsem sledoval, když jsem se vracel kolem jedné v noci na hotel. Když si policajt všiml, že je fotím, tak šel ke mě a dost nevybíravě se mě zeptal, jestli taky potřebuju s něčím pomoct (takovým tím tónem „vypadni a nezacláněj“). Pro mě taky byly zajímavé pouliční gangy. K jednomu svému oblíbenému jsem pak chodil kupovat pivo. Kousek od hotelu totiž byl krámek, kde prodával takový mladý hispánec. A vždycky tam měl pár kamarádů. Stejné šátky, vytahaná trička a před krámem vytuněná velká kára. Vždycky jsme prohodili pár slov a já nakoupil 4 pivka. Jen pokaždé jiné, abych je vyzkoušel. No pivo nic moc, ale kluci byli dost v pohodě..

Na jednom letáčku jsem zahlédl inzerát na prohlídku, které jsem nemohl říct ne. Na druhé straně zálivu byla totiž jako muzeum zaparkovaná letadlová loď USS Hornet. Tato loď byla spuštěna na vodu za druhé světové v roce 1943 a sloužila až do roku 1970. Kromě druhé světové se tak zůčastnila i bojů ve Vietnamu a na závěr kariéry vytáhla z moře kosmonauty Apollo 11, kteří se jako první lidé prošli po měsíci. Vzal jsem kolo, přejel trajektem na druhou stranu a popojel cca 5 km. A byla tam. Obrovská a úžasná. Jako malý jsem slepil její model. Nikdy bych si nepomyslel, že jednou budu dupat po její palubě. Vstupné za babku a člověk na ní mohl být jak dlouho chtěl a prolézat některé paluby sám. Do některých částí se ale mohlo jen s průvodcem. Ty dělali většinou vysloužilí vojáci a stačilo je někde odchytit a říct „já bych chtěl do strojovny“ a když bylo dost lidí (aspoň 3), tak se šlo. Já jsem měl štěstí, že do jedné takové naší skupinky se přidal i chlapík, který na této lodi sloužil a teď si sem přijel připomenout léta ve službě. Měl docela zajímavé postřehy, které kolikrát nevěděl ani náš průvodce. Paráda. Mimochodem z můstku šlo docela pěkně vidět SF. Tak jsem na lodi ztrávil pěkných pár hodin. Na zpáteční cestě mě čekalo nemilé překvapení. Když jsem se vrátil ke kolu, bylo přední kolo prázdné. Kurnik! V rámci zabezpečení jsem totiž nechal na hotelu koplet všechny brašny. I tu rámovou s nářadím a lepením. V SF totiž každý své kolo zamyká šílenými řetězy, jako kdyby se tu pořád kradlo. Až jsem z toho taky začal být lehce paranoidní a raději nechal všechno na hotelu. A tak jsem se pěkně prošel těch 5 km zpátky na trajekt a pak centrem SF do hotelu. Ale aspoň jsem tak vyzkoušel hromadnou dopravu s kolem. Autobusy tu totiž mají na kola držáky vepředu před předním sklem řidiče. Chvilku jsem s tím zápasil. Řidič se na mě koukal a pak mi posunky radil, jak tam to kolo nahodit. Ono to ani není tak moc těžké, jen člově musí vědět, jak na to. Výlet na letadlovku mi nakonec zabral skoro celý den. Ale stálo to za to. Večer jsem se pak jako obvykle šel toulat do města.

Dny V SF mi utekly jako voda. Byla to moc fajn přestávka, ale nakonec už jsem byl stejně celý nesvůj, že nejedu na kole. Už jsem asi trochu závislák A tak jsem po třech třech dnech vyrazil směrem na Vegas. San Francisco v mé paměti zůstává jako jedno z nejpříjemějších měst USA.

Tento příspěvek byl publikován 19.9.2011 v 2.52.