Zase v trapu

Ze San Francisca vyjíždím jako obvykle brzo ráno. Potřebuji se dostat na druhou stranu zálivu. Bohužel nejbližší dva mosty přes záliv jsou jenom pro auta, kolům vstup zakázán. Takže si zajíždím asi 40 km na jih k mostu, kam kola můžou.

Z mapy SF jsem vyjel celkem po chvíli, ale město nekončí. Pořád jedu mezi domy, jen sem tam je cedule, jak se jmenuje zrovna toto město. Končím až pozdě večer na druhé straně zálivu. Souměstí skončilo hned za mostem. Pak už byla westernovská klasika – suchá tráva a sem tam městečko. V jednom takovém městečku se ubytovávám v motelu. Silnice je totiž jako obvykle obehnaná ostnatým drátem a tak se místo na stan hledá těžko.

Druhý den začíná smolně. Při dotahování klik mi spadlo kolo. Samozřejmě na špatnou stranu a odneslo to zrcátko. Kurnik! Zlomilo se v krčku. Ach jo. Sbírám zbytky a jedu dál. Cesta docela ubíhá, první půlku dne mi dokonce fouká do zad a tak jedu s větrem o závod. Krajina stále stejná. Kopce, suchá tráva, sem tam nějaký keř. Večer mám zase problém najít místo na spaní. Ty zpropadené ostnaté dráty! A tak když už za šera dojíždím k ceduli s označením kempu, sjíždím z hlavní a zajíždím si 8 km. Samozřejmě s nadáváním. Zajížďka ale stála za to. Dojel jsem ke krásné přehradě. Paní v budce u vstupu do státního kempu je mnou překvapená. Ještě nikdy tu prý nebyl cyklista. Takže neví, jak mě má zaúčtovat. Cena za místo pro auto v kempu je totiž 30 dolarů. To se ji zdá naštěstí hodně (mě taky). Říkám jí, že mi stačí nějaký kousek trávy. Že zítra ráno budu pryč. Ale prý tu žádnou trávu nemají. Naštěstí zavolala šéfovi, chvilku se domlouvali a nakonec spím zadarmo. Sice ta tráva tu opravdu není, ale zato jsou tu sprchy, krásný výhled na přehradu a nebe plné hvězd. Spím jako mrtvola. Ráno pak s lepší náladou zkoumám jestli bych nedokázal spravit to zrcátko. Už jsem si na něj opravdu zvykl a chybí mi. Dokonce jsem se přistihl, že když jsem chodil po městě, tak při předbíhání lidí na chodníku mám tik očima do leva, kde normálně mám zrcátko . Nakonec jsem našel ve křoví nějakou trysku, ze které jsem vzal těsnění, to narval do zlomeného držáku, zalil sekundovým lepidlem a voala, zrcátko jako nové. Drží pak celou cestu až do Vegas a snad vydrží i dál.

Od kempu už začalo stoupání. Musím totiž přejet Yosemitty. To jsou docela vysoké hory, známé především horolezcům pro úžasně vysoké skalní stěny. Průsmyk kam mířím je ve výšce cca 3000 mnm. Tady dole je ale pořád obrovské vedro. 46 stupňů na slunci, nikde žádný stín a cesta pořád do kopce. Po prvních 800 výškových metrech dojíždím do malého sedýlka, kde je parkoviště a restaurace. Sedím na verandě. Každý kdo vejde hned pozná, komu patří to kolo před hospodou. Jediný já jsem totálně propocený s obrovskými solnými mapami na tričku. Relaxuji tu skoro dvě hodiny, než to největší vedro opadne. Je zajímavé, jak je pocit vedra relativní. Před dvěma týdny jsem umíral v 38. Dnes když se ochladilo na 38, tak se konečně jede docela rozumně. Večer, už za šera, dojíždím k bráně národního parku. Prý jsou všechny blízké kempy plné a bike&hike místa nemají. Ranger mě posílá asi 3 km zpět a popisuje mi místo kousek od hlavní silnice, kde se můžu zašít. Plácek je samozřejmě bez vody. Na záchodě u brány parku se proto umývám jak nejlíp můžu a pak spím na popsaném místě v lese. Dnes bych teda sprchu ocenil..

Další den je cesta opět stále do kopce. Výhodou je ale nabraná výška – už není takové vedro. Navíc se jede většinou lesem, takže ve stínu. Hodně se ale zvýšil provoz a silnice parkem nemá moc širokou krajnici (spíš nemá žádnou). Takže je to místy hodně nepříjemné. Po 80 km to večer balím v kempu kousek pod průsmykem. Tento den jsem udělal rekord v nastoupaných metrech na ujetou vzdálenost a rekord v nejpomalejší průměrné rychlosti . Cestou jsem projel několika zadýmenými místy, kde místní rangeři vypalují les. V kempu mě pak pobavil jeden chlapík, který se na mě podíval a povídá něco o tom, že jsem od popelu. Už jsem mu nevysvětloval, že mé triko je batykované solí a ne popelem. Každopádně ho večer peru. V kempu jsou jen místa pro auta a speciální místo pro horolezce a báglaře, kam se potřebuje povolení na přepávání v divočině (američani potřebují na všechno povolení..). To samozřejmě nemám, ale ranger mi dává výjimku. Nějak se tu moc s cykloturisty nepočítá. Taky jsem tu jediný na kole, což budí docela pozornost. Každou chvíli se pak někdo přijde zeptat, odkud a kam jedu a chvilku si se mnou popovídat.

Protože do Yosemit pojedu za týden s Alčou a Michalem ještě jednou, vynechávám Yosemitské údolí, kde jsou nejkrásnější skály a jedu nejkratší cestou přes pohoří. Do průsmyku to bylo z kempu jen cca dvě hodinky jízdy do mírného kopce. A pak to jede jen dolů. Silnice nemá moc zatáček, zato slušný sklon. A tak valím dolů parádní rychlostí. Až když jsem pak kouknul na cyklokomputer a zjistil, že jedu 84 km/h (rekord!), tak jsem dostal strach a raději přibrzdil. Po největším sešupu se napojuji na hlavní silnici Reno-Los Angeles, která vede podél hor. Stále ale lehce klesám, takže se jede parádně. Potkávám starší pár cyklistů, kteří se jeli jen tak projet. Zvou mě na přespání u nich doma. Bohužel jsem se k nim ale z Bishopu nedovolal, takže jsem spal v motelu. Kolem cesty se totiž moc spát nedá. Je tu sucho, nikde žádná voda a skoro pořád je kolem cesty plot z ostnatého drátu.

Z Bishopu pak vyjíždím směr národní park Death Valley. Asi po dvou hodinách mě dohnal Bruce. Chlapík, který se jel na závodničce jen tak projet. Má v plánu ujet cca 150 km. Dobře se s ním povídá a tak jede se mnou asi 80 km do městečka Lone Pine, kde si dáváme oběd v pěkném parku. Protože jsem tu byl docela brzo, rozhoduju se ještě dnes vjet do Death Valley. A Bruce se přidává. Nakonec tento den dávám v jeho společnosti 177 km. Můj rekord. Bruce se ale ještě vrací domů. Odhaduji, že ten den dal tak 300 km. V dost velkém vedru a s kopcema. Někteří lidé prostě nemají rozum.. Je vedro. Přes den 46 stupňů, večer rozumných 38. Původně jsem chtěl spát ve stanu, ale kvůli vedru beru předražený motel – zítra vyrážím ještě za tmy a potřebuji se vyspat a nabrat síly, což by v tom vedru ve stanu šlo špatně.

NP Death Valley (DV) je tvořen třemi rovnoběžnými údolí oddělených pohořími. V tom prvním je tento motel. Nejteplejší údolí je to prostřední – Death Valley, podle kterého je celý park pojmenovám. Šílené vedro (největší na světě) je tu z několika důvodů. Za prvé je toto údolí ve srážkovém stínu hor. Za druhé leží v nulové (resp. záporné) nadmořské výšce. A za třetí tu díky okolním kopcům přes noc nevychladne vzduch a tak se tu pořád drží vysoká teplota. Můj plán je vyrazit ještě za tmy a projet tímto údolím mimo největší polední vedra.

A tak jsem vyjel kolem páté ráno. Byla to náádhera. Nebe plné hvězd a teplota jen 25 stupňů (motel byl v cca 700 mnm). Jedu přes jedno pohoří a sjíždím do DV. Na slunce se dostávám až nahoře a během sjezdu dolů se velmi rychle otepluje. Vítr je jako teplý fén. Osvěžující to tedy opravdu není. Cítím se jako kuře v horkovzdušné troubě. Jo, takhle nějak jsem si DV představoval. Ale ještě bude hůř. Kolem 10, po 90 km, končím podle plánu ve Furnace Creek. To je v podstatě jen benzinka, hotel, obchod a návštěvnické centrum. Už je fakt teploučko – 42 stupňů ve stínu. Sedím pod střechou u visitor centra a čekám na večer, až se trochu ochladí. Pak půjdu postavit stan. Hotel (přesněji golfový resort) je moc drahý. A stejně jsem chtěl jednou v DV ve stanu přespat. Postupně se otepluje. Nakonec je kolem třetí hodiny 49 ve stínu. Ale aspoň neprší a nemrznu. Upouštím horký vzduch z pneumatik, aby mi neruply. Kolem páte jedu do blízkého kempu. Jsem tam úplně sám. Vedro jako blázen. Lehám si na karimatku do stínu stromu a usínám. Probouzím se těsně po západu slunce. Lezou po mě mravenci, takže se přesouvám ke stolu, který  už je konečně ve stínu. Není tu sprcha, jen kohoutek s vodou. Protože jsem tu ale pořád sám, beru hadici, která se tu válí, vrážím ji do kohoutku a sprchuju se na plácku před záchody. Málem jsem se při tom opařil – voda, která je v trubkách nad zemí je šíleně horká. Čekám, až to trochu odteče a voda je aspoň snesitelně teplá. Nikdy bych si nepomyslel, že někdy bych uvítal studenou sprchu.. Docela mi vyhládlo a tak si ohřívám fazole s hovězím. Mají název, který se sem dost hodí – „Dynamit hot“. Není nad to si dát ve vedru dávku chili. Po setmění je stále hrozné vedro. Kromě místa pod stromy, kde jsou mravenci je všude jen prach. Proto si dávám karimatku na stůl a spím tam. Stejně jsem tu stále sám. Celou dobu docela fouká. Jen pořád nevím, jestli mě ten horký suchý vzduch ochlazuje nebo ohřívá. Ale jak na člověka nesvítí, tak je docela snesitelně – něco kolem 40 stupňů. Ležím a koukám na oblohu. Je úžasné, kolik tu jde vidět hvězd. Nádhera.

Budíček mám už ve tři. Je 34 stupňů. Vyrážím za půl hodinky a za tmy pomalu stoupám do posledního hřebene oddělujícího Death Valley od vedlejšího údolí. Před obědem, po 90 km, pak dojíždím do prvního městečka za DV. Je tu už mnohem snesitelněji – ve stínu kolem 40. Už jde poznat, že jsem vstoupil do Nevady, protože tu jsou dvě velká kasína. Kasína jsou tu vždy spojena s hotelem. Ceny za ubytování jsou nízké. Stejně jako cena za jídlo. Kasína se tak k sobě snaží nalákat co nejvíce lidí. V jednom z nich se tedy ubytovávám a v klimatizovaném pokoji skoro nemůžu uvěřit, že to bylo včera, co jsem se večer vařil ve vlastní šťávě na karimatce na stole..

Další den je závěrečný. Vyrážím už zase normálně – kolem půl osmé. Je příjemě. Hned z hotelu jedu po nejdelší rovince, kterou jsem zatím viděl. Něco přes 30 km bez zatáčky. Kolem druhé hodiny pak dorážím do Vegas. První část cesty po Americe je za mnou. Teď mě čeká přes dva týdny relax s Alenkou a Michalem.

Tento příspěvek byl publikován 20.9.2011 v 8.01.