Tak a je tu krásné kulaté číslo 20 000. Na tachometru mi naskočilo v Brazílii kousek před hranicí s Bolívií. Poslední pětitisícovka byla pro kolo bezpochyby zatím nejhorší za celou cestu. Samozřejmě díky bahnu na rozbité cestě BR319 přes džungli..
Jídlo nakoupeno, mapa nakreslena. Stále nemám mapu Amazonie. Ovšem ono to zas tak moc nevadí. Na přímce znázorňující Br319 (i ve skutečnosti je cesta téměř jako podle pravítka) jsou jen tři body - dvě vesnice na začátku a jedna na konci (na 680 km!). To nakreslit zvládnu 
. A můžu vyrazit..
Manaus je hlavní město státu Amazonas (cca 2 mil. obyvatel) uprostřed amazonských pralesů. Perličkou je, že do něj vede pouze jedna silnice. A to z Venezuely. Z Brazílie se do něj dostat jinak než lodí nebo letadlem nedá. Nepočítám samozřejmě „moji“ silnici BR 319 džunglí na západ, protože ta se dá projet jen offroadem a pravidelné spojení na ní neexistuje. O to víc jsem byl ale překvapen, jak pěkné a příjemné město to je.
Ráno vyrážím ze Santa Eleny v obvyklých 7:00. Na hranicích jsem asi za hodinku – akorát, protože imigrační na Venezuelské straně otevírají v osm. Přechod hranic naprosto bez problémů. Dvě razítka, buch buch, úsměv a popřání šťastné cesty. Tak a jsem tu. V Brazílii.
Závěr Venezuely se mi docela natáhl. Po odjetí Alči a vrácení se autobusem do Maracaiba mi zbývalo už „jen“ přejet Venezuelu z jedné strany na druhou. To „jen“ v tomto případě znamenalo cca 2000 km. S Alenkou jsme viděli většinu toho nej, co Venezuela pro turistu nabízí, a tak mě tu už nečekala žádná velká zastávka nebo extra zajímavost. Přesto ty drobné perličky a zážitky v obyčejných městech a vesnicích mimo zájem turistů, mi nakonec docela pěkně dotvořily mozaiku tohoto státu.
[Alča] Z Puerto Ordáz chceme jet do Meridy – městečka v Andách, nad kterým se tyčí nejvyšší venezuelské vrcholy Pico Bolivar a Pico Humbolt. Nedá se tam letět přímo a tak letíme s jedním přestupem v Caracasu do letiště cca 2 hodiny autem od Meridy. Merida je venezuelské centrum všech adrenalinových sportů – dá se tu chodit po horách, jezdit na koni, věnovat se paraglydingu, canyoningu, lezení po horách, plavání, jízdě na horských kolech pořádným terénem, prostě cokoliv, co si člověk Jirkova ražení může navymýšlet. A přitom je to turistické městečko, takže je plné hotelů a dobrých restaurací ([Jirka] takže je tu vlastně všechno, co si může navymýšlet i Alča ).
[Alča] Tak jsem zase tady. Tentokrát je to Venezuela. Letím z Zurichu do New Yorku a z New Yorku do Caracasu. V New Yorku má mé letadlo 4 hodiny zpoždění a tak přistávám v Caracasu až někdy po druhé ráno. Caracas je považován za nejnebezpečnější město jižní Ameriky a potvrzuje nám to i taxíkář, který nás veze z letiště. Odmítá si vzít peníze za dopravu na ulici. Jde s námi až do našeho hotelu, kde je teprve přebírá. Obytné domy včetně mnohapatrových paneláků mají zamřížovaná všechna okna a hotely bývají obepnuté ostnatými dráty a dráty, kterými vede vysoké napětí. Rozhodě to tu na mě nepůsobí jako město, kde bych se chtěla nějaký čas zdržovat.
Kartagena, kde jsme přistáli, je moc pěkné koloniální město. Má krásné staré centrum i novou čtvrť s mrakodrapy. To staré centrum je fakt pěkně zrestaurované. Navíc je tu živo – po městě korzují lidé, je tu hodně pěkných restaurací, barů, obchodů. Prostě to tu žije. Řekl bych, že je to zatím nejhezčí město na cestě v latinské Americe. Škoda, že nemám víc času tu nějaký den zůstat. Jeden večer, kdy Kartagenu s klukama procházíme, je opravdu málo.
Ráno čekám těsně před devátou na molu, tak jak bylo domluveno. Ovšem kapitán Juan David nikde. A tak čekám a čekám. Za půl hodiny přichází Juan. Vysmátý, že prý byl na snídani. Ale že není žádný spěch. Dnes se nikam nejede, protože někam musí zavést kamarády. Grrrrrr.
Přechod hranic byl zatím ten úplně nejhorší. Na Kostarické straně naprostá pohoda, ale na panamské.. Nejdřív jsem čekal 3 hodiny ve frontě, která se téměř nepohybovala. A pak jsem se dostal k okýnku.