Zase v trapu

Ráno vyrážím ze Santa Eleny v obvyklých 7:00. Na hranicích jsem asi za hodinku – akorát, protože imigrační na Venezuelské straně otevírají v osm. Přechod hranic naprosto bez problémů. Dvě razítka, buch buch, úsměv a popřání šťastné cesty. Tak a jsem tu. V Brazílii.

Hned u hranice je malé městečko Pacaraima. Vybírám peníze z ATM (už to tu znám, tady jsme byli s Alenkou) a snažím se vyměnit tu trochu Bolívarů, co mi zbyla. Ale nikdo je nechce (se nedivím ). Dokonce ani „náš“ překupník. Tak mám suvenýr z Venezuely v hodnotě cca 7 dolarů. To se dá přežít. Kupuji nějaké zásoby jídla, protože další město je až Boa Vista za cca 200km. Cestou už je jen cca v půlce jedna vesnice (tohle vím od Ernesta, protože na mé hrubé mapě Brazílie v půlce žádná vesnice není). Vyrážím a užívám si parádní sjezd. Na 20 km sjedu z 900 mnm do cca 200 mnm. Do vesnice „v půlce“ dorážím kolem třetí. Domlouvám si, že můžu spát ve stanu za restaurací (hotel tu není) a snažím se konverzovat s lidmi z restaurace, ale moc mi to nejde. Překvapuje mě, že nikdo neumí ani trochu španělsky. Kousek od hranic. Až tady si uvědomuji, jak mi bude španělština chybět. V portugalštině si opravdu nepopovídám. Pokud řekneme, že polština je taková „zašišlaná“ čeština, pak portugalština je zhruba stejně zašišlaná španělština. Některá slovíčka jsou stejná (si, aqua, esposa), některá šišlají (přepis výslovnosti: servéza vs. servéža, jamada vs. šamada). Ale některá ( bohužel mi přijde že většina) slova jsou jiná. Ach jo. Co se dá dělat. Jen na kole je to nepříjemné, protože člověk pořád naráží na někoho, kdo si chce povídat. A já nic.

Krajina se zatím moc nezměnila. Až do Boa Visty jsou podobné louky jako na Gran Sabaně, jen jsou na nich navíc sem tam stromy. A samozřejmě bez stolovýc hor. Ale zase se na nich pase dobytek. A taky je tu šílené vedro. Na slunci přes 40 stupňů. Boa Vista je docela velké město (270 000 obyvatel). Všímám si rozdílu proti Venezuele a latinské Americe obecně. Obchody a supermarkety jsou plné zboží a je v nich pořádek a čistota. A to i v malých městech. Jako v Evropě. Jen ty ceny jídla v supermarketu jsou dost vysoké. Např. jablka 40-80 Kč/kg, meloun 20 Kč/kg, Ruskyj standard 700 Kč/L, nejlevnější Smirnoff za 300 Kč/0,7L. Jen doufám,že z toho nebudete vyvozovat, jaké dělám nákupy.. Také lidé jsou mnohem více evropského vzhledu než v okolních zemích. A konečně jsou tu zase pěkná děvčata. Hurá.

Do Manausu je to ještě pár dní cesty (asi týden). Snažím se cestu naplánovat tak, abych pokud možno končil večer ve městečku s hotelem. Ty jsou tu sice trochu dražší (cca 17 USD v malém městečku), ale často je v ceně i výborná snídaně formou bufetu. Hromady bagetek, salámu, sýr, meloun, banány a další ovoce, sušenky a džusy. Hmmm, to je něco pro hladového cyklistu. A u jídla se ještě chvilku zdržíme. Brazílie je totiž první zemí na cestě, kde (kdybych tu byl déle) bych nehubl, ale možná i přibral.

Jídlo v restauraci je trojího druhu: 1. klasický výběr jednoho jídla z menu. Tedy spíše z toho, co vám řeknou ústně. Menu je jen v lepších restauracích a tam já moc nechodím. Kupodivu tento typ restaurace tu není moc častý. Na truck stopech totiž převládá především: 2. Jídlo na váhu. To si v bufetu naberete co chcete a pak se to zvaží a podle toho zaplatí. To, že si nabírám hlavně hodně masa (vždycky tak 3-4 druhy) a nějakou zeleninu asi nemusím zdůrazňovat. Cena cca 140 – 200 Kc/kg. Ovšem nejraději mám: 3. Churrascaria (jako drahé restaurace Brasileiro v Praze). Člověk si nabere na talíř z bufetu přílohy, sedne si a od grilu chodí chlapík a krájí přímo z tyče různá masa. Dokud člověk jí, tak chlapík chodí a chodí a chodí.. Cena cca 150 – 270 Kč. Jasně, že tohle mám nejradši. Sice je to dražší, ale vždycky se najím tak, že sotva dojdu na hotel. Sranda je pozorovat majitele, jak se nejdříve radují, když si naberu opravdu plný talíř přílohy (myslí, že nesním moc masa), ale já pak jím a jím. A oni s masem chodí a chodí. A úsměv se vytrácí, protože já toho sním tak za jednu americkou rodinku..

A k jídlu si dám nějaké to pivečko, protože tady už zase dělají docela rozumné chuti a velikosti. Klasika je 600 ml láhev, ale občas je tu i litrovka. Zabijácké ovšem je, když je „sněz co můžeš“ na oběd. A k tomu dvě pivečka a pak první hodinu nakole přemýšlím, jak to všechno udržet v sobě a jestli bych se radši neměl někde na chvilku natáhout. Taky už jsem se takhle jednou pěkně prospal na autobusové zastávce..:-)

Asi dva dny mi cestu „obveseluje“ rekonstrukce silnice. Všude spousta náklaďáků, silnice rozkopaná. Během cca 100 km vyzkouším snad všechny povrchy silnice, co si jen můžu představit. Vždy podle stádia rozestavěnosti. Opravdu „miluji“ uválcovaný šterk a oblaka prachu za okolo projíždějícími náklaďáky. Nevýhodou také je, že dělníci ze stavby vyplňují levné hotýlky ve městech kolem cesty.

Po čtyřech dnech poprvé na kole překračuji rovník. Je to zrovna uprostřed ničeho, ale je tu jakýsi památník. Tak se chvilku fotím a blbnu (něco ve smyslu – jdu na jih a .. jdu pořád na jih). Taky domů posílám sms, že „konečně jsem za půlkou“. Teda ve skutečnosti sms posílám až za dva dny, když jsem se dostal na mobilní signál.. Je zajímavé, že v podstatě od rovníku se výrazně změnila krajina. Už žádné savany, začala amazonská džungle (taky jsem za chvíli vstoupil do Brazilského státu Amazonas). Všude je hodně vody a spousta míst je zaplavená (jsem tu v období dešťů). A také se ochladilo. V průměru tak o 4 stupně.

Kousek za rovníkem začíná indiánská rezrvace. To by nebylo až tak zajímavé, ale v téhle se nesmí zastavit. Kdyby to bylo pár km, tak proč ne, ale ona ta silnice vede touto rezervací 130 km. A to už je dost. Zákaz zastavení samozřejme nedodržuji (nejsem na Tour de France, abych čůral za jízdy), ale spát tu opravdu nemůžu. Takže musím přespat těsně před a pak těsně za. Další zákaz v této rozervaci je zákaz focení a filmování. Ernest mi vyprávěl, že při průjezdu potkal pět nahých indiánů. Celou cestu rezervací jsem se bál, že uvidím něco podobného. To víte, já mám paměť jako slon a pamatovat si nadosmrti obrázek pěti nahých chlapů.. brrr. Ale já měl štěstí. Indiány jsem potkal párkrát a měli na sobě normální špinavé kalhoty. Nesli s sebou luky a takové nějaké podivné oštěpy. A taky jsem potkal skupinu indiánek. Ty byly nahoře bez a tento obrázek mě v hlavě strašit nebude . Ikdyž žádné krasavice to nebyly, však znáte ty obrázky indiánek z džungle – to nejsou žádné Nšo-či. Obecně na mě byli všichni milí, usmívali se a na pozdrav odpověděli. A vůbec jim nevadilo, že u jedné řeky jsem si udělal normálně obídek a odpočinul si. Spal jsem pak těsně za rezervací v první restauraci pro kamioňáky (ve stanu, ale pod střechou). Výhodou je, že v takových restauracích je pro řidiče i sprcha, takže je to pro mě v podstatě jako v hotelu, ale zadarmo. A navíc to mám na večeři jen dva kroky..:-)

Za rezervací je to do Manausu jen kousek (2 dny). Celou cestu od hranic se lidí vyptávám na cestu z Manausu přes džungli do Porto Velho (směr Bolívie). Problém je, že je období dešťů a to ta silnice může být neprůjezdná. Na netu jsem např. nenašel nikoho, kdo by to v tomto období jel. Vždycky jen v období sucha a i tak to bylo docela „veselé“. Zatím je stav 5 ku 1, že se cesta dá projet. A ten jeden proti nejdřív tvrdil, že tam žádá cesta není. Je zajímavé, že většina lidí se před odpovědí nejdříve zkoumavě podívá na mé kolo a pak řeknou „Jo, to půjde..“. Tak nevím co si o tom mám myslet.. ale stále je tu záložní plán a to jet po řece 5 dní lodí. Tak uvidíme jak to dopadne..

Tento příspěvek byl publikován 17.2.2012 v 14.01.